Je jistě potěšujícím faktem, že diskuse o otázkách vzdělávání cizinců na všech úrovních českého vzdělávacího systému začala v posledních letech nabírat na aktuálnosti. V oblastech základního a středního školství se pedagogičtí pracovníci potýkají s absencí funkčních koncepčních nástrojů a stále se zvyšující počet dětí cizinců na českých školách jsou nuceni řešit více méně intuitivně. Učitelé zcela oprávněně volají po nápravě této situace, a na té se pozdě ale přece, začíná pracovat. V tuto chvíli bychom se však rádi zaměřili pouze na jednu z částí českého vzdělávacího systému, a to na oblast studia cizinců na českých vysokých školách. Tuto problematiku sice přílišná diskuse neprovází, a působí tudíž dojmem, že je bezproblémová a nekonfliktní. Při pozornějším pohledu se nicméně ukazuje, že témat k diskusi se nabízí hned několik. Zejména pak co se týče otázky rovného přístupu cizinců k vysokoškolskému vzdělání.

Je pochopitelné, že na rozdíl od základního školství, kde právo cizinců na vzdělání řeší povinná školní docházka vztahující se stejnou měrou na děti české i ne-české, v případě středního a vysokoškolského vzdělávání je situace odlišná. Na těchto úrovních již vzdělání není povinné, a proto daleko více závisí na daných vzdělávacích institucích, mají-li zájem o to, aby cizinci (můžeme si zde dosadit i pojem zahraniční studenti, který nemá negativní konotace) rozšířili řady studentů. Tento postoj se odráží již v podobě přijímacích zkoušek. Lze tak vysvětlit, proč součástí některých přijímacích zkoušek je dílčí část, přes kterou se většina cizinců nedostane právě proto, že je jejich předchozí vzdělávání nevybavilo perfektní znalostí češtiny. Ještě než se postoupíme ke konkrétním případům, řekněme si něco o podmínkách, za kterých u nás mohou cizinci studovat.

Na českých veřejných vysokých školách mohou cizinci studovat bezplatně v případě, že si vyberou studijní program v českém jazyce, resp. mohou studovat za stejných podmínek jako čeští studenti. V tomto ohledu je tedy rovný přístup ke vzdělání zajištěn. Jediné, čím se mohou přijímací zkoušky cizinců odlišovat, je způsob přezkoušení z českého jazyka, kterou jim některé vysoké školy předepisují z prostého důvodu. Úspěšné studium předpokládá, že si vyučující se studentem jsou schopni porozumět minimálně na běžné komunikační rovině. Je pochopitelné, že další a mnohem náročnější boj o porozumění obsahu výkladu se odehrává na zcela jiných polích, týká se všech studentů, a je známo, že pouhá jazyková kompetence ještě z nikoho docenta neudělala. Opodstatňující ideou přijímací zkoušky z češtiny pro cizince je tedy schopnost porozumění studované problematice, a jako taková má svůj smysl. Přes to všechno není situace tak jednoznačná a uchazečům o studium z řad cizinců hrozí již v dalším tahu nečekaný šach.

V současné době se stále častěji ozývají hlasy, že přijímací zkoušky na vysoké školy by měly mít jednotnější formu, která by garantovala jistou objektivitu a testovala spíše studijní předpoklady uchazeče než jeho obeznámenost s vybraným oborem. Uvažuje se například o tom, že by o přijetí na vysokou školu rozhodovaly výsledky jednotné části státní maturitní zkoušky. Výsledkem podobných tendencí jsou kupříkladu i národní srovnávací zkoušky produkované společností Scio. Jejich baterie testů má široký záběr od obecných studijních předpokladů přes základy společenských věd až po cizí jazyky. Některé fakulty si kvality těchto testů cení natolik, že jimi částečně nebo zcela (sic !) nahradily přijímací zkoušky a od společnosti Scio dostávají pouze bodové výsledky testů, podle nichž si vybírají své nové studenty. Navzdory určitým výhodám, mezi které lze počítat například úsporu času i energie pedagogických i ostatních pracovníků vzdělávacích institucí, se zdá, že toto řešení má i svá proti. Jeden takový příklad mohou představovat uchazeči o studium, jejichž rodným jazykem není čeština. Naši pozornost si zaslouží zejména test obecných studijních předpokladů, který ze všech nabízených testů bývá nejčastěji používán coby plnohodnotná náhrada přijímací zkoušky. Tři části testu mají prověřit žadatelovo verbální, analytické a kvantitativní myšlení. Vzhledem k osobní zkušenosti s prací s cizinci v oblasti vzdělávání si dovolím tvrdit, že bez ohledu na případné intelektuální kvality a studijní předpoklady uchazeče je vysoce nepravděpodobné, že by se člověku, který se češtinu učí jako cizí jazyk, podařilo dosáhnout uspokojivého bodového výsledku vedoucímu k přijetí ke studiu. Pro ilustraci si můžeme uvést třeba příklad z verbální části (ukázkového testu z webových stránek společnosti Scio), kde má adept z nabízených pěti možností vybrat, co se děje s „výší stipendia podle školního prospěchu za předchozí rok“. Po vyloučení tří nevhodných možností – stipendium se patrně nedistancuje, netipuje ani nepřičítá – nám zbývají dva favoriti, a to že výši stipendia buď odstupňujeme nebo nastavíme. Kdo ze čtenářů se již na akademické půdě pohyboval, patrně bude mít svůj tip na správnou odpověď. To však nemění nic na tom, že plnění obdobných úloh (a ostatní úlohy nejsou co do jazykové obtížnosti jednodušší) představuje pro cizince jen stěží překonatelnou překážku. Prověřování studijních předpokladů je tedy provázeno, nejspíše neúmyslným, prověřováním zvládnutí českého jazyka na úrovni rodilých mluvčích, což je v případě cizinců požadavek přinejmenším diskutabilní. Lze se domnívat, že pokud by zahraniční školy začaly uplatňovat na české studenty obdobná kritéria, můžeme mimo jiné očekávat i výrazný pokles indexu rodičovské pýchy v celorepublikovém měřítku.

Lze se domnívat, že výše nastíněná situace není výsledkem cílené snahy zabránit cizincům v přístupu k vysokoškolskému vzdělání v České republice. Na řadě vysokých škol si jsou této problematické situace vědomi a v rámci přijímacích zkoušek s ní umí naložit tak, aby nebylo možné zpochybnit objektivitu přijímacích kritérií a současně po cizincích nepožadovali virtuózní znalost češtiny. Nelze tedy přijmout argumentaci, že jak Češi, tak cizinci mají stejné podmínky a tudíž i šance na přijetí, v případě, že část testu klade nepřiměřený důraz na vytříbenou znalost českého jazyka. Jádro problému lze tedy vidět spíše v nedomyšlenosti některých postupů a snaze ušetřit si práci, byť na úkor nezanedbatelné části potenciálních uchazečů.

Smyslem tohoto příspěvku není hodnotit dopad využívání výsledků univerzálních testů coby kritérií pro přijetí ke studiu na vysoké škole. Na to je příliš brzy, neboť tento trend je teprve v začátcích a školy, které k tomuto způsobu výběru studentů přistupují, nemají až na výjimky delší než roční či dvouletou zkušenost. I přesto již některé instituce, které na tento způsob výběru svých studentů přistupují, zaznamenaly pokles v počtu přijatých studentů cizinců. Pro nás toto představuje důležité varování do budoucna. Je možné, že na tento systém univerzálního testování přistoupí v budoucnu větší počet vysokých škol. V takovém případě je ovšem nutné rozvinout diskusi, jakým způsobem se postavit k výše nastíněné otázce přijímání studentů, jejichž rodným jazykem není čeština. Jak odlišit předpoklady ke studiu od schopností jazykové ekvilibristiky. Pokud této otázce nebude věnována patřičná pozornost, riskujeme, že se české vysoké školství dostane do kulturní i intelektuální izolace, ze které se snaží s většími či menšími úspěchy v průběhu posledních dvaceti let vymanit.